Na počátků improvizační kariéry jsem bojoval s pravidly improvizace, jestli tedy něco takového vůbec existuje. „Nic není chyba.“ „Snaž se svého partnera udělat co nejhezčího.“ „Pokaždé používej Ano a!“ Tyhle pravidla zní dobře, zdá se že dávají smysl, ale obecně jsem s nimi zápolil. Na workshopech, trénincích a lekcích s více než čtyřiceti různými lektory improvizace jsem se občas setkal s tím, že taková pravidla popisovali a velebili, ale na scéně je nedodržovali pokaždé.
Podobně, pokud není žádný způsob špatný a máme se se snažit, aby náš partner na scéně vypadal co nejlíp, záleží vůbec na tom, s kým hrajeme a jak je zkušený? (Spoiler: Ukázalo se že nezáleží.)
Zmítán těmito pochybami a touhou mít formát, se kterým bych mohl cestovat, zrodil se můj formát Neil+1.
Neil+1 teď slaví páté narozeniny, což je vhodná příležitost připomenout si, co tento styl improvizace udělal s mým přístupem k impru a s mými životními perspektivami. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl vystupovat na mnoha mezinárodních scénách a festivalech, konferencích, firemních akcích a dokonce i na svatbě! Koučoval jsem také několik improvizátorů koketujících s podobnými formáty.
Zde musím poděkovat báječnému Mattu Holmsovi, který mi na mé cestě pomohl. Matt také hraje interaktivní impro, natrefil jsem na něj, když jsem nastudovával informace pro své nápady. Matt mi doporučil zarezervovat si první představení a později ho dál rozpracovávat. Také mi řekl, že první představení buď dám, nebo mě zlomí.
Přesuňme se do října 2012 kdy jsem v Mill Theatre v Dublinu v rámci improvizačního večera Cause & Effect sehrál Neil+1 poprvé. Můj partner v Neil+1 byl poněkud plachý hoch s dychtivostí ragbisty. Donutil mě opravdu tvrdě dřít. Odmítal vše, co jsem před něj postavil. Odmítal mé postavy, odmítal mé předpoklady, odmítal i to, že je součástí představení. Až v poslední scéně ho možná trochu políbila můza, a on si uvědomil, že cesta nejmenšího odporu bude plavat s proudem a jít s představením. Začal vše „Ano a“ přijímat, přestože nikdy nenavštívil žádný improvizační workshop.
Barcelona Improv Festival 2016
Po té půlhodinové show jsem opouštěl scénu zpocený; s pocitem, jako bych uběhl maraton. Bylo ale jasné, že Matt měl pravdu. Představení fungovalo, a já se cítil báječně. Můj svět impra se změnil.
Od té doby se formát Neil+1 vyvinul do pohledu do našich každodenních životů skrze hluboké vyprávění. Naše sny, naše strachy a vztahy, které navazujeme po celý život, jsou tu vyvedeny na jeviště. Když si vzpomenu na ta první představení, uvědomuji si, jak moc jsem hrál na jistotu. Jasně, koncept je pořád stejný, pořád hraji s lidmi, co improvizaci nikdy neviděli. Ale mé vnímání, čtení ostatních lidí, jejich hranic a komfortní zóny se od té doby výrazně zlepšilo.
Mnoho diváků, mých partnerů v Neil+1 mi říkalo, jak hluboký vliv na ně účinkování se mnou mělo. Od konečného přijetí smrti blízkého rodinného člena, přes hluboce intimní rodinné záležitosti, ujasnění si svých životních a kariérních cílů; stojím pokorně před jakoukoli zpětnou vazbou, co jsem od diváků dostal. Moc mě potěšilo, když mi má improvizační hrdinka Katty Schutte sdělila, že jí mé představení dojalo k slzám. Jak pravidelně říkám svým studentům, to že diváky rozesmějeme, je často nejméně zajímavá část představení. Možnost hluboce ovlivnit naše diváky je to, kde leží ta pravá síla našeho umění.
Na oslavu pěti let s Neil+1 mám pro vás 5 improvizačních rad, na které jsem přišel v rámci svých představení.
• Zábavné není pokaždé zajímavé
Přesto, že se většina představení zoufale snaží být zábavná, komedie může stát v cestě dobré improvizaci. Jako improvizátoři se můžeme zamknout uvnitř vlastní hlavy a předpokládat, že představení potřebuje rychlou injekci vtipnosti či okamžitou výměnu některé postavy za lepší. Přestože to může fungovat, občas to není nezbytné a někdy ani zajímavé. Komedie je vždy vedlejším produktem improvizace, ta přijde vždy. Soustřeďme se na to, co je ve scéně zajímavé – postavy, téma, drama.
• Všechno je nabídka, zejména „chyby“
Spoiler: Chyby neexistují.
Jak často jste na scéně vytuhli, nebo viděli někoho vytuhnout? Mnoho improvizátorů to ignoruje, protože spoluhráč prostě jen neudržel postavu, a snaží se ze všech sil ji zase uchopit. Přesto to neignorujte. Pořád je to silná nabídka, přestože není úmyslná.
Podobně často zejména v úvodu scény ignorujeme řeč těla našeho partnera, protože máme pocit, že přeci „nedělá nic fyzického“. Když hrajete s divákem, ten neví, co je nějaká nabídka; proto je má pozornost zcela zaměřena na vnímání nejen verbálních a ale i nonverbálních informací. A to i v případě, že obvykle nonverbálně divák působí jak vyplašená srna strnulá před světly přijíždějícího vozu.
• Uctívejte partnera na scéně jako božstvo.
Všichni víme, že se máme snažit, aby náš partner vypadal dobře, ale myslím, že to nestačí. Musíme uctívat našeho partnera na scéně. A to i tehdy, když se nám zdá, že nepracuje s námi.
Vždyť on je přeci palivo pro náš sporťák či střelivo pro náš raketomet. Plně vnímat druhého je těžké, dát mu maximální podporu také. Přesto je to ale to, co musíme dělat. Pokud opravdu dáváme pozor, vytváříme atmosféru důvěry; přestaneme se strachovat co dál a budeme přirozenější.
Jak poznáte, že jste opravdu naslouchali a dávali pozor? Na scéně to nepoznáte, ale pokud si později uvědomíte, že jste neplánovali žádné další tahy, jste na dobré cestě.
• Hrajte s improvizátory s odlišnými zkušenostmi.
Být zkušený improvizátor je jen jeden kamínek ve vaší mozaice. Zkušenost ale ovšem nemusí automaticky znamenat skvělou improvizaci. Přizpůsobivost ovšem může k dobré improvizaci vésti. Napínejte své improsvaly, a hrajte s lidmi, co nemají tolik zkušeností než vy, či vás naopak převyšují. Je to krásný způsob, jak v impru růst a být si na scéně jistější. Věřím, že se víc při hraní víc naučíme od těch méně zkušených, protože tehdy na scéně musíme odvést více práce.
Co na to říká váš ninja-mozek?
• Naučte se hrát
Tady trochu podvádím, neboť pocházím původně z divadelního prostředí. Moje výzva ale ovšem stále platí.
Zkuste si takový malý test. Před představením posypte celou scénu moukou. Po představení se podívej na své otisky stop na scéně… Vidíte něco? Pro mnoho improvizátorů bez divadelní zkušenosti je na velké scéně obtížné uvědomovat si prostor. Improvisátoři se často nacpou úplně dozadu a popředí scény je úplně zanedbané. (Nejprotivnější je mi, když jsou vžidle na scéně vzadu, a improvizátoři si je na scénu nepřenesou dopředu.) Absolvování hereckých lekcí může hodně pomoci vašemu vystupování na scéně, vaše postavy a dramatické momenty budou mnohem uvěřitelnější. Naučte se používat celý prostor scény, i místnost okolo.
• Překračujte pravidla
V improvizaci nejsou žádná pravidla. Učíme se principy a koncepty, ale ve chvíli, kdy jsme si v nich jisti, opusťme je jak had svou starou kůži. „Ano a“ může být dobrý sluha, ale špatný pán. Zneužívání Ano a může například vést ke scénám se spoustou nápadů, které se neuchytí. Zkuste vykročit z dalších improvizačních norem. Hrajte scény potichu, opouštějte scénu, hrajte postavy, které do příběhu nenáleží, hrajte všechny ty malé děti, opilce, či zdrogované, transakční scény, seznam by mohl jít do nekonečna. Přestože se může zdát, že vám zavržení těchto pravidel nepomůže, nebudete to vědět, dokud to nevyzkoušíte. V impru jsme spoutáni pouze těmi pravidly, které jsme na sebe navlékli my nebo naši učitelé.
Bonusová rada! Vždyť jsou přeci ty Vánoce (jen ten překlad se trošku opozdil):
• Přestaňte se porovnávat s ostatními
Improvizace je krutá umělecká forma. Na rozdíl od sportů, kde můžeme své schopnosti měřit počtem gólů či dobou na uběhnutí míle, impro nenabízí takový luxus. Občas nám kamarádi z komunity řeknou, že představení bylo skvělé, a my to tak necítíme. Buď pochybujeme o jejich upřímnosti, nebo si po celou improvizační kariéru myslíme, že jsme lepší, než ve skutečnosti jsme. Často si ale nejvíc uškodíme myšlenkami, zda se nezhoršujeme, nebo že je někdo lepší než my. Takovéhle představy nám škodí. Impro není míčová hra, impro není závod. Impro je umění, a jako u každé umělecké formy, je obdiv subjektivní záležitostí. úspěch není poměřovatelný množstvím smíchu či poklepání na rameni, ale tím, jak pobavíme diváky. Smích je jen jedno měřítko.
Podporujte ostatní improvizátory v jejich snahách. Lajkněte jejich Facebookovou stránku, sdílejte jejich události, podporujte jejich show. Ze všeho nejvíc si užívejte jejich představení jako prostý divák, neimprovizátor. Jsme všichni na jedné lodi. Dokud nebudou všechna divadla ve městě zaplněna improvizačními představeními, vaše konkurence nejsou ostatní improvizátoři a jejich snahy, ale hospody, kina a kdejaké televizní nesmysly, co běží v den vaší show.
Doufám, že vám něco z těhle nápověd pomůže stejně jako pomohly mě. Na závěr bych rád poděkoval lidem, kteří vsadili na Neil+1 ve svých divadlech a na festivalech po celém světě. Jmenovitě děkuji Mattu Holmesovi, opravdovému gentlemanovi, který se mnou po léta sdílí svou moudrost.
Se souhlasem autora přeložil dle originálu Vašek Černý
