Ego v cestě aneb Co má Češka na Keithovi

Když jsem se vrátila z workshopu Keitha Johnstonea, největší legendy improvizačního divadla tak, jak ho v Česku znám, vlastně jsem vůbec nevěděla, jak reagovat na otázku „Tak co Keith?“

Peťa Giňová byla na workshopu s Keithem Johnstonem během léta 2016 v Londýně.
Na stejný workshop vyrazila i Bára Herucová, která napsala svou reportáž pod titulem Mít pohovku na jevišti je základ aneb Mé setkání s Keithem Johnstonem.

Co Keith… ? Nedočkala jsem se nějakého ultimátního improvizačního tajemství, přísně střeženého receptu na skvělé impro, nedostala jsem transfuzi Keithovy krve, abych do sebe nasála jeho DNA, ve kterém snad má impro a uvažování o něm zakódované, ani v mojí osobnosti nedošlo k zásadnímu zlomu, po kterém bych se už na svět nikdy nedívala tak, jako dřív.
Namísto toho jsem si odvezla z Londýna bohorovný improvizační klid. Strávit 6 dní po boku 83letého improvizačního guru mi nedalo znalosti, které jsem předtím neměla (koneckonců jsem četla jeho knihu, a teď čtu tu druhou), neukázalo mi cvičení, které jsem před tím neznala nebo o nich alespoň nevěděla. Získala jsem dvě věci – zaprvé čas strávený s Keithem Johnstonem, zkušenost tak těžko předatelnou, že se o to ani nebudu pokoušet, a zadruhé jiná slova pro to, jak o improvizaci mluvíme tady v té naší kotlině. A o to už se podělit troufnu.

Tak komu se mám teda dát?

Val to do lidí!“ „Vystříkej se do nich!“ „Úplně se těm divákům rozdej!“ To je věta, která je často v improvizačním zákulisí slyšet jen několik okamžiků před tím, než improvizátoři vyběhnou na jeviště zahájit své představení krátkých improvizačních forem. Od momentu, kdy se ocitne improvizátor na jevišti, metá každou kapku energie do publika, které mu pak vděčně tleská a baví se a na konci večera spokojeně odchází, stejně jako vyčerpaný improvizátor.

Keith Johnstone naproti tomu říká, že nejdůležitější směr toku improvizační energie je směr ke spoluhráči. Dokonce se improvizátor nemá starat o to, kdo nebo co je on sám, ale zkrátka se chovat tak, aby naplnil spoluhráčovy touhy a potřeby. Takové chování vede ke dvěma důležitým jevům. Zaprvé, hráč se plně soustředí na současné potřeby jeho parťáka, což způsobuje, že je na jevišti přítomný teď a tady. Nemusí se soustředit na sebe a své nápady, ale naopak na autentickou reakci na potřeby spoluhráče. A zadruhé, pokud se takto chovají všichni hráči na jevišti, vytvoří tam obrovskou vůli spolupracovat a jednat směrem k vzájemné spokojenosti na jevišti, čímž se podporuje všemi opěvovaný princip přijímání a omezují se negace.
V Česku jsou improvizátoři zvyklí dávat si na scéně dárky – nabídky, náhozy pro to, aby se děj rozvíjel dál. Zároveň si říkáme, že když se na scéně necítíme dobře, sami si změňme to, co děláme. A do třetice, nenegujme, resp. přijímejme od spoluhráčů dárky, které nám dávají, aby se děj nezasekával a aby se vůbec ve scénce „něco dělo“. K nabídkám – nebo dárkům – ale na londýnském workshopu Keith Johnstone přistupoval trochu jinak. Dárek tu nebyl nástrojem dějovým. Jeho účelem bylo zjistit, jaké nabídky dělají našeho spoluhráče šťastným a pak mu takové dárky dávat. Učil nás ptát se sám sebe na otázky jako „Co by udělalo mému spoluhráči radost?“ nebo „Jak si můj parťák tuhle scénku se mnou užil?“ – zkrátka se o něj starat. Protože Johnstone říká: „If you fall in love with your partner, you don’t harrass them nor make them feel bad. And people should be happy on the stage.”
Je to velký rozdíl? Asi úplně ne. Dárky v Johnstoneově pojetí jsou pořád klíčové, pořád dodávají scénkám dynamiku a přinášejí do nich tak žádoucí posuny – ale ve způsobu, jakým se smýšlí o spoluhráčích. Pokud se celou svou myslí improvizátor soustředí na své parťáky, pak sama od sebe odpadá podle Johnstonea největší improvizátorův nepřítel a blokátor dobrých věcí – jeho vlastní ego.

Být dobrý improvizátor? Ne díky

Všechno naše snažení na trénincích, workshopech, fesťácích a třeba i sledování improvizačních videí na youtube směřuje k tomu, aby se lidi rádi chodili na naše impro koukat, aby je to bavilo, zkrátka, aby to bylo dobrý. Aby to nebylo nudný nebo nedejbože trapný, aby si po závěrečném rozpačitém potlesku improvizátor v kuloárech nevyslechnul, že „to teda bylo na kulku do hlavy“ (pozn.: i tohle jsem kdysi po jednom představení zaslechla) nebo že je jeho blízkým za něj na scéně tak trapně, že na jeho představení raději nechodí (pozn: jo, i tohle jsem si zažila). Improvizátor chce slyšet, že lidi baví, že je šikovný a pohotový – že je dobrý. Být špatný lidi děsí a není divu, že každý dělá všechno proto, aby špatný nebyl. A podle Johnostonea je to teda pěkná škoda.

Johnostone říká, že nejhorší věc, která může improvizátora postihnout, je snažit se (to do your best). Snaha vede ke strachu z chyby, k soustředění se na sebe a k tomu, že se v improvizaci do cesty jako největší překážka staví vlastní ego. Jo, to ego, které nechce, aby ho někdo nachytal na chybě, aby se mu někdo vysmíval nebo aby nebylo nejlepší na světě. Pravda, i v Česku oslavujeme chybu jako dárek a učíme se ji mít rádi. Proč ale? No přece abychom byli dobří improvizátoři a naše ego si mohlo spokojeně vrnět.

Prvním krokem k lásce k chybám je cítit se na jevišti pohodlně. Protože být uvolněný na jevišti – a koneckonců i kdekoliv jinde – je mnohem atraktivnější než snaha vypadat dokonale. Být na jevišti jako doma, znát své prostředí a své parťáky je základ pro veškerou další práci. Klíčovým principem pak je jednoduchá věc: „You should NEVER go on stage to be funny (or good).“ Je v pořádku být nudný, je v pohodě být nezajímavý, je úplně v cajku mít staré a okoukané stereotypní nápady nebo vypadat hnusně. Hlavní je nedělat svým ultimátním cílem „dobré impro“ nebo hůř, být „dobrý improvizátor“. Zkuste si to dovolit. A jestli je těžké si to dovolit sám, pak je dobré najít někoho jiného, kdo vám to dovolí – trenéra, publikum, moderátora, spoluhráče. Dovolit někomu nebýt dobrý dělá divy, když každý má pocit, že dobrý a úspěšný být „musí“ a že se to od něj očekává – a že se i očekává, že tohle bude chtít. Jak ale nemyslet na to „být dobrý“? Inu, je to těžké, ale nejlépe to jde, pokud se mysl zaměstná něčím jiným – třeba absolutním naladěním se na partnera a jeho potřeby, čímž se kruh uzavře.

V závěru tohoto pomateného článku chci zdůraznit jeden styčný bod mezi českým imprem a tím, jak o impru mluví Johnstone. Impro nejde dělat napůl, ale je třeba ho dělat naplno – „whole-heartedly“ v Johnstoneových slovech a „nejlíp jak umíte“ ve slovech Jany Machalíkové. Tady totiž to „nejlíp“ neznamená správně či dobře či perfektně, ale naplno. Když tančíš, tanči naplno, když zpíváš, vlož se do toho celý, když na scéně uděláš chybu, udělej jí naplno. Neboj se riskovat. Improvizátor by si měl dát za cíl dělat pořádné chyby, ne malé chybičky. Pokud v cestě nebude stát tvoje ego, pak si chybu užiješ a s tebou celé publikum. „If you fail and stay happy about it, people like you, they want to take you home.“

Doufám, že celé tohle povídání nevyznělo nějak dogmaticky či nafrněně – zatím jsem pořád ponořená někde v Johnostoneově legendárním sofa plná dojmů a pojmů, které se usilovně snažím vstřebat. Nejsou revolučně jiné – koneckonců tady v Česku si často vzájemně říkáme, že z Johnstoneova impra vycházíme především. Jiná je snad jen ta rétorika a vypíchnutí maličko jiných věcí. Celé to zakončím otázkou, kterou nám Keith pokládal pokaždé, když si říkal o dobrovolníky do scének: „Who wants to come out and fail spectacularly?“

Peťa Giňová je živel spjatý se skupinou Tamti.