Když se mi poprvé dostala do ruky kniha Impro od Keitha Johnstona s divadelní improvizací jsem teprve začínala a moc jsem o ní nevěděla. S každou stránkou se mi však otevíral spletitý a fascinující svět člověka, který se vzbouřil formálnímu vzdělávacímu systému, a který měl tak velkou chuť se učit a poznávat, že se téměř všechno naučil sám. Keith pro mně představuje nejen důležitou postavu divadelní improvizace, ale hlavně lidskosti a lektorských dovedností.
Na stejný workshop vyrazila i Peťa Giňová, která napsala svou reportáž pod titulem Ego v cestě aneb Co má Češka na Keithovi.
Četla jsem tu knížku a celou dobu jsem si říkala: “co bych dala za to mít učitele jako je on?” a tak když se naskytla možnost jít za ním do Londýna a strávit s ním 6 dní ve workshopové místnosti nebylo o čem přemýšlet.
Improvizace je pro mně o hledání a zkoušení a o radosti z objevování, co všechno se dá vytvořit z ničeho (nebo spíš ze sebe – ze své mysli a těla). I proto mě Keithův přístup k divadlu baví a fascinuje. S obdivem a zájmem jsem poslouchala jeho historky z mládí, kdy improvizaci objevoval, jeho myšlenky, které se zdají až směšně jednoduché a snad proto tak funkční a jeho obyčejné nápady, které baví nejen publikum, ale hlavně jeho samotného.
Je těžké popsat a zprostředkovat zážitek ze setkání s maestrem, lehčí je představit několik jeho myšlenek, které mě nejvíc zaujaly…
Tady jsou:
Divadlo by mělo být studií lidského chování.
Přestože Keith má na jevišti rád hromadu rekvizit a kostýmů a hlavně jeho neodmyslitelnou pohovku (bez které se podle něj dobrá improvizace dělá jen těžce), to nejdůležitější u každého představení jsou herci. Člověk je zde v centru pozornosti a mnohé z toho, co se děje na jevišti se dá pozorovat i v běžném životě.
Nejlepším příkladem je Johnstonova práce se statusem. Statusem se myslí jakýsi nekonečný tanec našeho vztahu k lidem a věcem kolem nás. Nejde tedy o sociální status, ale o proměnlivou formu vyjádření dominance nebo submise v tom nejširším smyslu slova. Každý z nás v každém okamžiku zajímá vyšší nebo nižší status ke svému prostředí (a k částem tohoto prostředí zvlášť). Informaci o tom jaký status máme vyjadřujeme verbálně – tím, co říkáme, ale i neverbálně – tím jak stojíme, jaké děláme gesta a podobně.
Statusy a jejich neustálé přehodnocování (zvyšování a snižování) jsou nedílnou součástí života a právě proto je zajímavé s nimi vědomě pracovat na jevišti. Postavy, které se statusem v improvizovaných scénách pracují, se stávají reálnějšími, zajímavějšími a plnějšími. A proto, že status není trvalý a neměnný stav nejzajímavější je vidět na scéně větší, či menší změny statusu – podobně jako na houpačce, kdy je vždy někdo nahoře a jiný dolu a baví nás se houpat z extrému do extrému, nebo nás baví snažit se vyvažovat a najít stav kdy jsme oba ve stejné výšce.
Buď uvěřitelná.
Žádný dobrý komik nešel na jeviště nebo před kameru s cílem být vtipný. Jejich vtip a humornost vzniká z toho, že se snaží být uvěřitelní.
Keith mluví o kruhu pravděpodobnosti – o tom, co se může stát a o tom, za jakých podmínek je reálné, aby se to stalo. Můžeme začít s jednou nepravděpodobnou věcí (s jedním střeleným nápadem), ale všechno ostatní by mělo být logické a pravdivé.
Neboj se změnit.
Být na jevišti není pro každého komfortní situace. Pohledy diváků ve většině lidí vytváří strach, stud, tréma. Johnstone však mluví o tom, že herec je na jevišti šťastný, je to pro něho bezpečné místo, kde se cítí dobře. S pocitem štěstí na jevišti souvisí i myšlenka o tom nebát se změnit. Na jeviště přicházíme takový jaký jsme – a na jevišti je to všechno vidět, nic neskryjeme. Nemusíme se snažit být lepší než jsme, nemusíme se snažit být nejlepší – úplně postačuje naše průměrnost opatřená vědomou přítomností, – co je ale důležité je ochota ukázat divákovi změnu. Odhodit své policajty, soudce a hodnotitele, které máme v hlavě, a dopřát si reagovat na nastalé situace. Změna, o které Keith mluví, může být změna emoce (reakce na nastalou situaci), změna charakteru (odhalení něčeho o naší postavě, co předtím skrývala), nebo změna chování (často související se změnou emoce a charakteru).
Vůle změnit se a ukázat to divákům není přirozená, ale dá se trénovat a dá se na ní zvyknou. Existují jednoduché triky, které často přes práci s tělem, nebo pomocí jednoduché instrukce, působí jako “povolení”, které na začátku naše mysl potřebuje, aby se přestala změny bát. Efekt pro herce i pro diváka je okamžitý a až neuvěřitelně silný – vystoupení je hned přirozenější, poutavější a komplexnější.
Přijď na to, co chce tvůj herecký partner. Sleduj jeho reakce.
V improvizaci ve většině případů nejsme samy. A i když stojíme na jevišti samy, není to tak celkem pravda – míváme na jevišti rekvizity, máme publikum v hledišti, nebo máme v hlavě svého neviditelného partnera. Zůstaňme teď u improvizace, které se na jevišti účastní víc lidí. Začátečníci hození do situace improvizované scénky často přemýšlí o tom, co chtějí oni, co mají dělat a jen málo pozornosti a soustředění věnují svým hereckým partnerům. Právě tohle Johnstone považuje za chybu. Mnohem účinnější je strategie snažit se, aby byl náš jevištní partner šťastný a spokojený (šťastný má být herec, ne nutně jeho postava).
Trénink improvizace má směřovat i k tomu, abychom zjistili, podle reakcí druhých, co chtějí a co je baví. Důležité je zvýšit svojí citlivost vůči reakcím partnera, aby jsme dokázali hrát scény, ve kterých se cítíme pohodlně.
Oproštění se od vlastního ega a plné soustředění na potřeby partnera přináší i další neocenitelnou výhodu a tou je, že mnohem méně vnímáme strach a stres (tlak z toho, že musíme přijít s “dobrým” nápadem). Keith říká, že objektivně dobrý nápad neexistuje – dobrý je každý nápad, který inspiruje a potěší našeho spoluhráče. Nemusíme tak na sebe klást nároky jako “buď originální”, protože možná to, co nejvíc potěší našeho partnera je stará a mnohokrát opakovaná myšlenka, kterou zaobalíme do aktuální situace tady a teď.
I pro tuhle myšlenku existují jednoduché tréninkové cvičení a triky, které pomáhají. Ten nejjednodušší je snad myšlenka “zamiluj se do svého partnera”, i když jenom na chvilku, na dobu trvání scény. Když cítím vůči spoluhráčovi lásku, tak nepotřebuji být hvězdou, ale chci, aby zářil on nebo ona. A pokud to spoluhráč má stejně, tak záříme oba.
Bez rizika (a selhání) se nic nenaučíme.
Johnstone kritizuje vzdělávací systém (současný i ten co zažil on) a formální školu hlavně za to, že učí lidi, že chyba je nepřítel, a že bychom se měli snažit být nejlepší.
A přitom, dle jeho slov, to, co se stane když někomu řekneme, aby se snažil být co nejlepší je, že se do něj dostane tenze, začne používat víc svalů než je potřeba. Přitom v uvolnění a vědomé přítomnosti je člověk schopný dosáhnout mnohem lepších výsledků. Johnstone to připodobňuje tzv. “bytí v zóně” (nebo flow), o kterém často mluví sportovci. Dostanou se do stavu, kdy pro vrcholové výkony často tělo dělá samo to, co umí.
Chyby a selhání jsou přirozenou věcí, které se dřív nebo později dostaví. Podstatné, ale je, jak na ně zareagujeme. Chyba je přece nejrychlejším nástrojem učení – poučit se z vlastních chyb bývá nejúčinnější. Právě proto je důležité po chybě zůstat šťastný, užít si ji, být za chybu vděční. Když totiž ukážeme divákovi, že jsme selhali, ale těší nás to a jsme s tím v pohodě bude nás mít i přesto rád. Pokud je na nás po chybě vidět hněv, zklamání, výčitku, tak diváka a jeho podporu ztrácíme.
Divák chce vidět jak na jevišti riskujeme a když je risk dost velký, tak se občas (nebo i často) dostaví selhání. Divák ho někdy přímo chce vidět, baví ho, že nejsme perfektní, ale že jsme lidi. Oceňuje, že jdeme do rizika. A riziko by nebylo rizikem, kdyby bylo sto procentně bezpečné.
Spojovat je lepší, než rozpojovat.
Důležitou hereckou (a vypravěčskou) dovedností je spojování – hledání vazeb a souvislostí. Práce s tím, co máme a hledání dalších myšlenek, které se na to dají navázat a spojit. Náš mozek přirozeně neustále hledá tyto propojení a souvislosti. Proto je pro nás lehčí například hledat asociace, které se sebou souvisí, než ty, které spolu nemají nic společného. A přece se často na jevišti přistihneme u toho, že přinášíme stále další a další nápady bez toho, abychom používali to, co už máme.
Pomáhá naslouchání, soustředění na partnera, využívání jednoho nápadu do maxima, návrat k tomu, co už bylo, oproštění se od snahy být originální…
Popisuji jednu Keithovu myšlenku za druhou a vždy mě napadnou ještě alespoň tři další, které by stály za zmínku, za debatu, za vyzkoušení…
Jak říkal Keith na konci workshopu – nevím jestli tomu co říkám rozumíte, a určitě je potřeba abyste trénovali a zkoušeli a přicházeli na své vlastní teorie a triky a principy, ale teď když jste se tohle naučili, měli byste to šířit dál.
A přesně to je to, co jsem si ze setkání s Keithem Johnstonem odnesla – neuvěřitelnou inspiraci a obrovskou chuť hrát (se), učit sebe i druhé a šířit divadelní improvizaci kam to jen půjde. Jo, a ještě jsem si odnesla malého Keitha v mojí hlavě, který tam sedí na jeho proslulé pohovce a s laskavým úsměvem mě usměrňuje když na jevišti (i mimo něj) nevím co dál…
